Olda Říha

Oldřich Říha
Narozen 18. 05. 1948 v Praze
Podruhé ženatý, z prvního manželství má dceru Romanu (35 let), z druhého Terezu (13) a Barboru (20)
Hudebník, zakladatel skupiny Katapult
Začínal v kapelách Memphis a Black Stars, poté působil ve Skupině Františka Ringo Čecha

Rudná – Mimo nedalekou průmyslovou zónu s výhledem na okolní pole má nyní kancelář své firmy Oldřich Říha, legendární postava tuzemského rock´n´rollu, vedoucí skupiny Katapult, která již téměř tři desítky let patří přes přezíravý postoj části hudební kritiky k největším tuzemským rockovým atrakcím.

„Utekl jsem od hluku velkoměsta, na Smíchově, kde jsme sídlil předtím, to po vybudování nového silničního okruhu už nebylo k vydržení. Vyměnil jsem Prahu za střední Čechy. Tady mám klid, já jsem v podstatě takový kluk z vesnice,“ usmívá se při pohledu z okna své kanceláře zpěvák, kytarista a skladatel, který před týdnem v plzeňském divadle JoNáš oslavil čtyřicet let svého působení na jevišti.

Váš pořad v plzeňském divadle, ve kterém jste vystoupil bez Katapultu, pouze s hosty, byl velmi netradiční. Jak se vám oslavy líbily a jaké jste na ne zaznamenal ohlasy?

Vystoupení mělo neuvěřitelný úspěch a ohlasy byly až nepřiměřeně nadšené. Lidé viděli něco, co ode mně ještě neviděli a už nikdy asi neuvidí. Já osobně mám z toho pocity dvojí. Den před koncertem jsme měl stažený zadek, protože jsem si uvědomil, co jsem to vlastně slíbil, když jsem před rokem prohlásil, že právě v tomhle malém divadle oslavím čtyřicet let na pódiu. Dvacet čtyři hodin před koncertem jsme vzal kytaru a vyzkoušel si zahrát sám na pódiu. Zjistil jsem, že jsem pěkný blázen. A rychle jsme zavolal baskytaristu Dědka Šindeláře, aby to se mnou sjel.

Překvapil jste nejen komorním pojetím koncertu, ale i tím, že jste zahrál několik skladeb anglických skupin ze šedesátých let.

My si na zkouškách takové věci občas přehráváme.

Celý večer působil uvolněným až improvizovaným dojmem…

Když jsme prišel na jevište, nevěděl jsem vůbec nic. Opravdu improvizace, prostě takhle má vypadat rock´n´roll. Moderátorovi pořadu Janu Zajícovi jsem půl hodiny před začátkem rozbil jeho připravenou koncepci. Napsal jsem mu jenom hudební sety s tím, že pak uvidíme.

Čtyřicet let na pódiu, blížící se třicáté výročí Katapultu… Člověk by čekal monstróznější oslavy než pro pár desítek lidí v malém divadle.

Nesmíte zapomenout, že celou moji kariéru provází jedno prokletí. Jakmile něco oslavím, přichází průser. Takže to vyústilo v přesvědčení, že když uděláme malou oslavu, tak přijde jenom malý průser. A ono to vyšlo.

Připomenete nějaký velký průser?

Tak třeba v roce 1980 jsem podepisoval na Supraphonu exkluzivní smlouvu po vydání desky 2006. Přes mé protesty jsme si s řediteli vydavatelství připili šampaňským, byla to velká sláva a za dva měsíce jsem od komunistu dostal šestiletý zákaz hraní. Proto jsme třeba pětadvacet let Katapultu slavili jenom jedním koncertem v Plzni.

A co oslavy třiceti let Katapultu v roce 2005?

Tak ty budou veliké! Už to bude jedno, protože rok poté se naplní vize naší skladby Až. Tuhle píseň vlastně mohu naposledy zazpívat poslední den roku 2005, pak ztratí smysl. Ale obávám se, že lidé ji budou chtít hrát i v dalších letech. Kdy vás poprvé napadlo, že to dotáhnete až do roku 2006 zmíněném v tohoto hitu? Nás to nikdy nenapadlo, na to přišli lidi. Nejdríve na nás hulákali: Ahoj Oldo, a co deti, mají si kde hrát?, ale ted slýcháme: Hele, už se to blíží, vid? Asi není na svete moc kapel, který vyprodukovaly takovou vizi a fanoušci ji vzali za svou. Tehdy se nám její text zdál jako sci-fi od Ray Bradburyho nebo Stanislava Lema…

Ale text o blahobytu, továrnách na stromy a umělé trávě před domy se tak úplně nenaplnil.

Řekl bych dokonce, že se od osmdesátých let minulého století, kdy ten text vzniknul, nesplnilo vůbec nic! My jsme vyrůstali v éře takzvaných protestsongu. Dylan, Donovan nebo Joan Baezová si mysleli, že těmi písněmi změní svět. Katapult začal zpívat Hlupák váha a taky si myslel, že změní svět, ale zjištujeme, že je to planý boj. Nikdo na světě, a už vůbec ne rockový zpěvák, lidi nezmění. Má pak smysl zpívat o něčem, co stejně nejde změnit? Hlupák pořád váhá dál, řidiči furt chodí na pár piv a usedají za volant!

Přece jste si nemysleli, že deskou Katapultu změníte svět?!

Svět určitě ne, ale myslel jsem si, že alespoň svoje okolí. Spletl jsem se, v téhle pseudokapitalistické době vás podrazí i vlastní kamarád.

O čem teda zpívat?

No to je problém! Mohl bych vzít všechny sbírky Františka Gellnera, které mám doma a jeho verše zhudebnit, ale to bych posluchače zničil. On psal někdy před sto lety, ale neztratilo to svoji platnost. Jenže takhle lidem nastavit zrcadlo nemůžu, to by bylo umělecké harakiri. Tak nevím, během roku 2004 musím připravit desku a upřímně řečeno nemám co zpívat. Potřebuju pořádné příbehy. Jenže laŤka nasazená bývalým spolupracovníkem Ladislavem Vostárkem, který už bohužel texty nepíše, je nasazena tak vysoko, že je skoro nepřekonatelná. A kdo dnes napíše nového Vojína XY? Líbila by se mi třeba sebeironie použitá na poslední desce ZZ Top, která je totálně dobrá, ale jejich nápad se vsuvkami španelských textů do angličtiny těžko můžu použít. Nebo snad mám do českých textů propašovat něco ze slovenštiny či moravského nářečí? Hudba by takovým problémem nebyla, ty naše tři akordy zahrajeme vždycky.

Skromnost stranou, takový Vojín XY má akordu pět…

Tak to pozor, já býval studiový hráč a když jsem hrál u Franty Čecha, natáčel jsme s konzervatoristy i akordy, které jsme předtím v životě neviděl. Chodil jsem se je učit ve studiu na záchod! Třeba s Michalem Prokopem jsem nahrával nějaké bluesové věci s přiblblými zmenšenými a zvětšenými akordy a to jsem nenáviděl. Ale muzika je otázkou srdce a ne kolik umíte akordu. Ale to nepřátelům Katapultu nevysvětlím.

Právě tito nepřátelé vás házejí do stejného pytle s Michalem Davidem a tvrdí, že úspěch Katapultu je výsledkem jakési nostalgie po starých časech. Není to v případě Katapultu přece jenom hloupost?

Myslím, že jste si odpověděl sám. Oni přece ví, že to není pravda, ale protože to jsou nepřátelé, hledají způsoby, jak nám ublížit. Ale jaká nostalgie? My jsme přece naše hraní nepřerušili a s minulým režimem jsme si nijak nezadali. Já v Rusku nikdy nebyl ani neučiňkoval na festivalu sovštské písnš. Na festivalu politické písnš v Sokolovš jsem hrál svoje písničky a byl z toho průser.

Co vůbec říkáte návratu bývalých hvězd showbusinessu? Nedávno křtil album takový Sagvan Tofi…

Nečekejte ode mně nic bulvárního, já ctím branži. AŤ si každý hraje, co chce. Jenom by showbusiness neměl být o politice. Myslím, že já význam slova showbusiness naplnuju – živím se tím i bavím. Pokud si někdo koupí desku Tofiho, tak je to jeho věc. Vadí mi jiná věc. Elánu něktěří novináři vyčítají, že hrál pro bývalý režim, To je ale přece blbost, navíc někteří dnešní novináři taky psali i za komoušů, tak co?!

Jak se vlastně Katapult objevil ve společnosti Elánu na jeho megakoncertu na Letné?

Na tiskovce před touto akcí jsem řekl, že to má dva důvody – veselý a vážný. Veselý ten, že chystáme podobnou show, takže jsem na Letné jako špion. A vážný? Když Jožo Ráž v roce 1984 dostával Zlatého slavíka, před osmnácti tisíci diváky v pražské sportovní hale na otázku, komu by ho on dal, rekl že Katapultu. Připomínám, že jsme v té době měli zákaz činnosti a Jožo byl jediný člověk, který se za nás oficiálně postavil!

Neměl jste za těch čtyřicet let chuŤ někdy se vším praštit a dělat něco jiného?

Každý druhý den řvu, že mám všeho plný zuby a kašlu na to, ale to jsou jenom takové kecy. Když pak vychladnu, vím, že nemám proč končit. Takovým světlem v tunelu jsou pro mě v tomto případě Rolling Stones. Ti už někdy v roce 1990 dokázali, že s hudbou se nekončí, kytara se na zeď nevěší…Najednou se zjistilo, že je každému jedno, zda je muzikantovi padesát nebo šedesát let. Rock´n ´roll je muzikou všech generací. Dokonce jsem byl jeden čas přesvědčený, že rocker má být hubený a celý život jsme se trápil se svým pupkem. Ale pak jsme zjistil, že lidem je jedno, jestli Růže krepový zpívá stodvacetikilový nebo osmdesátikilová chlap. Oni chtějí tu písničku. Zhubnul jsem o dvacet kilo, ale úspěch mi nepřibyl.

Jako člen chlapecké popové kapely byste na tom asi byl hůře…

Jenže my se bavíme o rock´n ´rollu! To je muzika o pravdě a srdci. Image nesmí přebít tu podstatu. To byl třeba případ kapely Oceán. Písničky měli super, ale jejich image byla ješte větší. Když ta image přestala lidi zajímat, během měsíce skončili.

Měl jste za ta léta občas pocit, že nezafungovalo souznění mezi kapelou a posluchači?

Samozřejmě, že takové věci se stávají. Ale mělo by to být jenom na začátku vystoupení, v polovině by už měl hudebník případný nesoulad vymýtit. A pokud to nedokáže tři koncerty za sebou, aŤ vypadne z branže! My s tím problémy nemáme, Katapult přidává pokaždé. My jsme šli znovu na jeviště i jako hosté Elánu na Letné.

Je podle vás zapotřebí mít hudební vzdělání?

Vůbec! Pokud máte trochu talentu, muzika vás baví a najednou zjistíte, že doma máte stovky desek tak to úplně stačí. Pak zbývá najít podobné kretény a sestavit kapelu. A pak už se musí pořád hrát a hrát. Hudební vzdělání tímto nezatracuji, ale setkal jsem se s muzikanty, kteří měli načtené knihy s hudební naukou, ale říkali mi, že nejsou schopni napsat žádnou skladbu. A já tříakordový plebejec ji napíšu! Nebo při natáčení smyčců na desku JiŘího Schelingera jsme pozvali tři konzervatoristky, které se určený part učily dva dny. Měly vzdělání, ale country a rock prostě necítily.

Kdy jste se vy stal profesionálním muzikantem?

Takhle se ta otázka dá položit v roce 2003, ale před ctyřiceti lety to fungovalo trochu jinak. Muzikanti se dělili na amatérské a profesionální. Prvních devět let jsem hrál jako amatér, ale už druhý rok jsem měl smlouvu. Předtím jsme hráli za párek nebo i zadarmo. První profesionální smlouvu jsem měl v roce 1972 na první vystoupení se Skupinou Františka Ringo Čecha. Tohle působení bylo v mém dalším živote nesmírně důležité. Fakt vysoká škola. Kdybych ty informace o tom, jak to chodí v muzice, které jsem u něho získal za necelé tři roky, chtěl získat sám, trvalo by mi to snad deset let. Naštestí nejsem blbej a všechno jsem dokázal zužitkovat.

František Ringo Čech, muž mnoha profesí, se už dnes hře na bicí nevěnuje. Znamená to tedy, že nemá pravé muzikantské srdce?

Se vší úctou a pokorou k Frantovi Čechovi on není opravdový muzikant. To není urážka, on to sám veděl a sám s tím přestal. Když zjistil, že mu svět ujíždí, tak vzal do kapely jiné bubeníky. Jeho důležitá role v českém bigbítu a populární muzice je však naprosto jasná.

Dalším, kdo podobně jako vy nehodlá slézt z pódia, je Petr Janda…

Tak u něho je to taky jasný, Petr je prostě muzikant, i když se mi jeho Olympic príliš nelíbí. Já jsem příznivec rock´n ´rollu, u kterého je i trochu sranda. Ale Olympic se na můj vkus bere moc vážne. Katapult se na rozdíl od nich na jeviště chodí bavit – kecy, ksichty, kraviny a někdy i nějaké kiksy. To je ten rock´n ´roll!

Jak se snáší váš rock´n ´roll s tím, co jste označil jako pseudokapitalismus?

Co je mi do toho, jak se snáší? To je jediná věc na světě, která zůstala stejná. Já jsem svůj způsob jednání od dob komunismu nezměnil, jdu si svou cestou a hraju. Ustupovat nebudu. Tenkrát jsem nejel do Ruska, dnes nepůjdu jako Lucka Bílá zpívat Klausovi.

Má Katapult dnes možnosti si takzvaně zadat?

To je jasný. Ale politika do bigbítu nepatří. Možná jsem debil, ale zahrát treba pro ODS bych nešel ani za tři miliony, i když bych ty prachy potřeboval. Zpolitizovat rock´n ´roll? Proboha…

Sledujete současnou tuzemskou hudební scénu, líbí se vám některé mladé kapely?

Budu konkrétní. Na deskách se mi líbí Ready Kirken, ale živě ne. Nemusím si kupovat desky No Name, ale na živo je to nátěr. Zpočátku jsem nerozuměl Support Lesbiens, ale teď se mi líbí moc. Tam jsou jednoduchý harmonie, melodie, refrény, prostě pravá britská kytarová muzika. Proti nim zní takový Olympic moc akademicky.

Cítíte krizi současné hudby? Mnozí kolegové si stěžují, že klesají prodeje desek a lidé nechodí na koncerty…

O krizi může mluvit právě jenom vůl, o kterého není zájem. Na Support Lesbiens prý na turné prišly tisíce lidí, tak jaká krize? Katapult také odehraje svých pětasedmdesát koncertů ročně, pokaždé pro plný sál.

Vy jste nejen známý hudebník, ale také podnikatel…

Tohle slovo nemám rád. Jsem muzikant, který má produkční kancelář a produkuje vlastní kapelu, ale podnikatelem se být necítím.

ROMAN JIREŠ